KVĚTEN - ještě tam budem

KVĚTEN - ještě tam budem

KVĚTEN - ještě tam budem

Dočkali jsme se. Je krásně a všechno v přírodě začíná kvést. Aby ne. Protože je květen. Měsíc květu a lásky. Počkat… Že není květen? To je fakt, ale je duben. Takže Apríl, apríl, kočka snědla papír! Protože je DUBEN.

U nás se dělají srandičky jen prvního. Ale zas máme celý rok šanci se na to připravit. Jak na pokus o nachytání, tak na pokus o nenachytání se. A jestli je to někomu málo, může to vzít po anglicku. Duben je April, tak se dá žertovat po celý měsíc. A člověk s dětmi v blízkosti se nevyhne legráckám dokonce po celý rok. Drobátka dokážou dostat téměř každého téměř kdykoliv.

„Dostala jsem pětku!“ Hlásí prvňačka a horko těžko zadržuje úsměv, jak maminku napálí. Připravená matka odvětí, že to nevadí a budou se učit, v některých rodinách jí dokonce pogratuluje k první kouli. To se pak z malé nachytávačky stává malá nachytaná a má poučení do budoucna. Že napřesrok je třeba vymyslet lepší legraci. Třeba si opravdu tu pětku pořídit. Ale někdy stačí i méně, než nedostatečná v žákajdě. Třeba pár vhodně zvolených slov.

„Nikdy nikoho nezabiju. Když mi to teda maminka neřekne…“ I taková slova lze zaslechnout v autobuse. A když se člověk otočí po autorovi, uvidí pětiletého andílka, sedícího vedle babičky, která má v tu chvíli opravdu velké oči. A není se ani třeba ptát proč. Většina dětí totiž projevy slušnosti - jako je pozdrav nebo poděkování - pronáší téměř neslyšným hláskem. Zato prohlášení, po kterých jejich doprovodu hrozí z ostudy nejen kabát, ale i infarkt, formulují zcela zřetelně a nahlas.

Některá prohlášení jsou na pomezí mezi pravdou, smyšleninou a žertíkem. S přibývajícím věkem se dítě pokouší zastírat lež stále šikovněji. Nejdříve tvrdí s křídou v ruce, že tu lavičku opravdu nepočmáralo. Časem už trénuje využívání hravé lsti s legrací. „Já nelžu. To byla jenom sranda!“ Rozlišení nebývá snadné. Stejně jako vysvětlení. Ale asi je jednodušší se každé snaze o legraci zasmát. Většinou časem pochopí, kdy už je to za čárou. Nejen z křídy.

A pravda? Můžeme dvakrát podtrhnout, že ta někdy bývá mnohem krutější, než nemilosrdná lež. Ale často stačí jednoduchá věc, abyste nedostali drsný zásah. Například nedávat zbytečně prostor k fantazii. Neklást nebezpečné dotazy. Dětem obzvlášť. „Na tý fotce  vypadám starší, než jsem, viď?“ „To jo, vypadáš tam o trochu starší, tak na 94.“

Zato naše pokusy o jednoduché nachytávky občas rychle odhalí i malé dítě. Nenechá se totiž opít rohlíkem. „Podej tu kostičku, co spadla pod stůl, já už jsem stará teta.“ „Jsi mladá teta. Zvedni to ty.“ Tomu se říká: řekla si o to. A ještě to tu tetu ve výsledku potěší. Nemůže se nezasmát, natož zlobit. Mladistvě se vsouká pod stolek, ať je jí čtyřicet nebo šedesát. A to zas rozesměje jejího svěřence. A to je dobře. Smíchu není nikdy dost.

Kéž Vám smích kvete po celý duben, přeje redakce!

Text a foto: Tereza Cimburková