Kde je vůle…

Kde je vůle…

Na začátku roku se většinou koukáme dopředu. A je to samozřejmě běžné a přirozené. Čeká nás spousta věcí. Máme před sebou nepopsaný list roku 2019. Ale je na nás, co na něj napíšeme a co si v něm přečteme na jeho konci (zdá se Vám ta představa předčasné? ale však víte, jak to utíká…) Nemusíme se vézt. Můžeme vést.

Teď je jasná zatím jen jedna věc. Rok 2018 je za námi. Je uzavřený. Už s ním nic nenaděláme. Aspoň můžeme mít ten pocit. Ale důsledky z něj samozřejmě plynou i dál. Přeci jen máme pár věcí rozjetých. Ať už je to rozdělaná práce, rozjetý projekt, aktuální školní rok,  oblíbený seriál nebo prostě život. Ale to neznamená, že všechno musí pokračovat, jako dosud. Pokud to samozřejmě není povedené, to jen ať nám zůstane beze změny. Nejsou však v životě jen věci povedené a pozitivní. Kdo by to byl řekl, že?

Máme ale jednu výhodu. Máme možnost začít na vše nahlížet z jiného úhlu. Z úhlu nového roku. A záleží na nás, jaký úhel pohledu si vybereme. Protože máme to štěstí, že jsme jeho strůjci. Se spoustou věcí nic neuděláme, protože se prostě staly. A že někdy jsou to velké rány od života. A že mnozí mají naloženo pořádně. Zajímavé je, že zrovna ti, kteří by na to vlastně měli největší nárok, většinou fňukají nejmíň.

Mám kolem sebe spoustu lidí s velice těžkým osudem. Mají toho spoustu za sebou, těžké dětství, nemožné vztahy, bolestné ztráty. Ale jako by je to posílilo a právě oni jsou pro mě tím příkladem, co všechno se dá zvládnout s nelehkým břemenem. Lidi, co si prožili těžké časy, totiž často házejí za hlavu maličkosti. Takže je nerozhodí nějaký drobný nesmysl, který je pro jiného obřím problémem. Ono se někdy stačí trochu pootočit, nebo si počkat (znáte to o moudřejším ránu) a najednou se věci jeví jinak. Nic není tak horké…

A právě to horké, čerstvé bývá častý kámen úrazu. Teď nás to pálí, teď nás to trápí, teď hned vychrlíme, co si o tom myslíme. A pak nás to může mrzet. Upřímnost je v pořádku, ale neplést to s nerozvážností a ukvapeností. Dvakrát měř… Pořekadla našich předků v sobě mají spoustu moudra. Není od věci se nad nimi občas zamyslet. Slova totiž dokážou zraňovat stejně (ne-li více) jako fyzické ataky. Svoboda slova je krásná, ale je třeba ke slovům připojovat i hlavu a srdce. Mluviti stříbro…

Velkou nevýhodu v současné komunikaci vidím i vprostřed(ní)cích. Osobně vidíte, jak se ten druhý tváří, jak reaguje, jestli mluví v nadsázce nebo vyděšeně. V telefonu ještě taky může leccos pochopit díky tónu hlasu, ale takové maily, SMS, prostě psané zprávy… V tom nevyčtete nic. Naopak si to často člověk přečte vlastním tónem. Který přitom k písmu nemusel ani patřit. Tak svým blízkým volejme, nebo ještě lépe si povídejme osobně. Vždyť nový rok je ideální čas k rozjasnění nevyřešeného. Loni se to nepovedlo, tak tedy letos..?

Mějte pohledy plné naděje!

Text a foto: Tereza Cimburková

www.terezacimburkova.cz