Zatočit s(e) létem

Zatočit s(e) létem

Léto je časem festivalů. Na festivalech se lidé většinou odvážou. Při oblíbených písních
podupávají nohou, luskají si prsty, někdy trochu pokyvují hlavou. Ale že by se roztančili pod
podiem, to už není tak obvyklé. Tělo by chtělo, ale hlava se ostýchá. To děti, když to cítí,
roztančí se a nezajímá je, jestli je někdo pozoruje. O to míň, co si o tom ostatní myslí. Prostě
se vlní a tančí do rytmu (i mimo něj) a užívají si život úplně přirozeně.

Statečnější dospělí také tančí. Je pravda, že většina podle pravidel (ať už třeba klasických či
latinskoamerických). Méně stateční tančívají s berličkou. Třeba alkoholovou. „Já jdu na
parket až po třetím rumu,“ bývá běžnou součástí předtaneční konverzace. Považuju za
zdravé občas si zatančit i bez podpory (okolí, instrukcí či panáka). Vždyť je fuk, jestli to umím
nebo ne. Jestli někdo kouká a co si myslí. Nevadí, že místo tradiční pochvaly za na pohled libý
pohyb padají reakce typu „Ty jsi ale odvážná.“ Není to (jen) o odvaze, je to o svobodě.

Kdo vlastně řekl, že dospělí nemůžou jezdit na tobogánu? Z jakého důvodu si v podchodu
nezavolat pro ozvěnu? Proč bychom nemohli tančit, jak se nám (za)chce? Samozřejmě do
toho nespadá ohrožování ostatních – ať už fyzicky nebo psychicky. A jasně, že kdyby život
neměl žádná pravidla, byl by ve světě ještě větší chaos, než je. ALE nic se nemá přehánět.
S pravidly shora moc nenaděláme, ta nám jsou dána a ať jsou chytrá nebo méně, je potřeba
je respektovat.

Je přeci jen rozdíl mezi „stydět se“ a „dělat ostudu“. Když někdo přijde do divadla (a to
neberu v úvahu experimentální a další specifická představení) v kraťasech a triku, tak se
neudržím a zvednu významně obočí. ALE na druhou stranu: lepší přijít v kraťasech, než
nepřijít vůbec. Dávám obočí zpět, ač mi to přeci jen skřípe. Což mi připomíná další tenkou
hranici, například u zpívání.

To jsem takhle čítala synkovi pohádku, ve které byl popěvek. Poctivě jsem jej odzpívala. A jak
tak děti rády slýchají pořád stejnou pohádku dokola, tak i tahle přišla na řadu opakovaně. Ale
při dalším čtení mě můj milý malý požádal: „Maminko, jenom čti, nezpívej.“ Občas mají totiž
děti nejen víc svobody, ale i víc soudnosti. A v některých situacích může i zpěv, jakkoliv
z lásky a procítěný, hraničit s ohrožováním okolí.

Přímou radu jsem dostala i z druhého konce života z pohledu zkušeností. Moudrá
devadesátnice mi při debatě o lásce ke kloboukům potvrdila, ať se na nějaké strachování
z toho, co si ostatní pomyslí, vykašlu. Že jí to došlo až někdy po šedesátce a kolik starostí si
tím přidělala a o kolik radostných chvil se připravila. Nemusíme být dětinští, ale můžeme se
radovat jako děti. A užívat života. Protože žijeme jen jednou. A pro věřící v reinkarnaci: kdo
ví, jako co se narodíme příště. Lepší neriskovat!

Užijte si bez ostychu červencové tanečky, otočky i klouzačky!

Text a foto: Tereza Cimburková

www.terezacimburkova.cz