Krása tulipánů

Krása tulipánů

Spousta věcí jako by s dětstvím zmizela. Přitom v sobě dětský pohled na svět spojuje
upřímnost s nadšením. A dětské obejmutí je hřejivější než první jarní paprsky. A jakkoliv má
vychovávání dítěte s poetikou často pramálo společného, zrovna tyhle chvilky patří k těm
nejdokonalejším v životě. „Maminko, ty jsi krásná jako tulipán!“

Od malička má po babičce nádherné hnědé kudrnaté vlásky. Prstýnky se jí kroutí jako
princezně a ona hladí moje rovné vlasy a lituje, že je nemá stejné. A tak dohledám fotku, kdy
mi bylo –náct a nechala jsem si udělat trvalou. Tehdy to byl trend, krutá móda devadesátých
let minulého století. A děvče jen zírá a nevěří, co jsem to měla na hlavě. Možná ji v tu chvíli
začne nahlodávat myšlenka, že nejsem bez chyby. Ale ještě se nepoddá a po chvilce
pokračuje v obdivu.

„A ta barva! Můžu mít taky takovou?“ Od té doby, co mi bezcitný kadeřník prozradil, jaká je
moje přirozená barva, vystřídala jsem snad všechny odstíny, které existují. Chtěla jsem
tenkrát od něj sladit směs nanesených barev do jedné, mé přirozené. „Myslíte tu myší?“ řekl,
a pak už mám temno. Pokud neprošel kurzem empatie, tak už kadeřnictví provozuje
maximálně v sousedství středověké krčmy. Když jsem dcerce drsnou vzpomínku odvyprávěla,
tak mě požádala, ať si nechám svoji barvu. Protože přece budu roztomilá jako myšička!

Je potřeba si bezpodmínečný obdiv dítěte užít. Než mu dojde, že na světě vážně existují
hezčí, zajímavější a chytřejší lidé. Než se zakouká do někoho růžovými brýlemi a bude mu
připadat bezchybný, ať je realita jakákoliv. Ano, stejně jako na protějšek při zamilování se na
nás, na rodiče, koukají malé děti. Jako na dokonalou bytost. Na bytost, kterou si chtějí vzít za
muže/ženu, na bytost, se kterou budou žít až do smrti.

A to nemám na mysli ty typy, kterým rodičovské spolubydlení vydrží až do dost dospělé
doby, kdy si už dávno o rodičích nemyslí, že jsou dokonalí. Běžně po dospívající fázi odcizení
přijde návrat v podobě dospělých – jinde bydlících - dětí. To je ta chvíle, kdy najednou máte
děti, a dojde vám zásadní věc. Že vaši rodiče jsou nejen krásní, ale že jsou neskutečně
stateční, protože zvládli vychovat děti. A nezešíleli z toho. Pravý čas je obejmout.

Jedna z nejkrásnějších lichotek, kterou jsem kdy dostala, zněla: „Kéž by svět měl víc lidí, jako
jsi ty.“ Něco tak potěšujícího jsem snad ještě neslyšela! O to víc, že – jakkoliv nechci
zobecňovat - chlapci přeci jen těmi lichotkami většinou spíše šetří, než hýří. Možná je to i
tím, že mě slyší lichotky říkat. A vidí, jak to pochválené těší. Protože je správné se ozvat
v běžných situacích. Nejen když jsme nespokojeni, ale i když jsme spokojeni.
Lichotkami se nemá šetřit. Jsou krásné jako tulipány. I když jsou na první pohled obyčejné.

Kéž máte květen plný upřímných lichotek a tulipánů!

Text a foto: Tereza Cimburková

www.terezacimburkova.cz