O restauracích a dětech

O restauracích a dětech

Poprvé jsme dítko vzali do restaurace, když se naučilo sedět, protože bylo celkem nehlučné.
Sedělo v dětské židličce, sledovalo dění a jenom překáželo obsluze. Pak jsme si dali pár let
pauzu. Po čase jsme sebrali odvahu vzít s sebou dítka dvě, ale to až když už měla relativně
rozum na to, aby sebeovládala většinu svých zvuků a jejich hlasitost.

A tak jsme několikrát bezproblémově navštívili restaurace a hospůdky. Občasná rychlá
občerstvení taky několikrát přišla na řadu, nicméně tam se ztratí i méně společensky vhodné
chování nejen dětí, ale i dospělých. Občas překonám nepříjemné vzpomínky z brigádních
studentských let i myšlenku na nevhodnost pokrmů, udělám rodiče nad věcí a děti si dají
nezdravě rychle do nosu.

Je důležité brát občas rodičovství s nadhledem, ale ne vždy je to snadné. Shodou náhod jsme
se nedávno ocitli v opravdové (rozumějte luxusní) restauraci. Někdy se člověk prostě dostane
někam, kam ví, že s dětmi nepatří. „Pěkná hospoda“, komentuje interiér hned u vchodu
hlasitě jedno dítko. Myslí to dobře, myslí to upřímně. Chová se hospodsky. Číšník nás
s profesionálním úsměvem usazuje. „To si nemůžeme sednout, kam chceme?“ Otázka
druhého dítka zůstává řečnickou a já se začínám potit.

„Já si dám svíčkovou jako vždycky.“ Mají tu báječný dětský jídlo, kuřátko s kaší, to zní
senzačně, nasazuju reklamní hlas. Ale na rozdíl od televize neúspěšně. Zkouším to umluvit na
příliš velkou porci. Když mi sourozenec nepomáhá s tím, že „ségra přece sní velký jídlo jako
nic“, tak mu ukazuju pravou stranu menu. A protože už má za sebou ve škole pár hodin
finanční gramotnosti (a taky ví, kolik stojí Lego), vykulí oči a vyhýkne: „Čtyři stovky?!“

Naštěstí přinesou velké porce dětského jídla. Asi se personál bojí upřímným dětem předložit
méně. Ne vždy je méně více. Děti si pochutnávají, ani to ale není výhra. „Tohle je druhá
nejlepší restaurace!“ Počínající debatu se mi nedaří zastavit. Zastaví se tak jen číšník a
vyčkává ne-nápadně na pokračování. Marně se snažím o „pšššt“, brášku najednou děsně
zajímá sestry názor. „Mekáč, přece, ten je nejlepší.“ V tu chvíli zalézám pod stůl a mám vztek,
že je na rychlej hambáč neberu častěji, protože takhle ho mají za sváteční jedničku.

Ledy prolomí sám nažehlený číšník, když se ze zvyku u placení zeptá: „Dohromady, nebo
zvlášť?“ Podívám se na děcka a tázavě pohodím hlavou, jestli si vzali kasičky. Smějeme se
všichni, dokud číšník neřekne částku dohromady. Po vyslovení i finančně méně gramotně
vzdělané dítě otevře pusu dokořán a zavře ji až venku, protože dost fouká. „Ale bylo to
dobrý.“ Jsou to drahoušci. Buďme upřímní, většinou si za to můžeme sami. Tak hlavně klid!

Ledově klidný leden Vám přeje redakce!

Text a foto: Tereza Cimburková

www.terezacimburkova.cz