Maskovaná

Maskovaná

Každý měsíc je něčím specifický. A pro mě je únor měsícem karnevalů. Je z toho trochu znát moje staromilnost a obliba tradic. Asi i proto v únoru nevidím Valentýna (ač vím, že to není ryze americký svátek), protože lásku tradičně vidím v květnu. Takže na lásku je času dost. Respektive na její opěvování. Pojďme opěvovat masky. Pojďme si připomenout Masopust.

Děti karnevaly milují. Je zajímavé sledovat módní vlny i stálice. Taky mě baví pozorovat, kde jak zasahují rodiče do příprav. Kdo má hotovou koupenou masku, kdo to nechal na dítěti, kdo doma vyráběl a jak úspěšně. Závidím šikovným matkám, které šijí a tvoří dětem na míru. Méně šikovným, které občas také pořizují převleky v obchodě, z vlastní zkušenosti doporučuji nechat nákup na poslední chvíli. Dneska seženete téměř cokoliv a nehrozí, že vlastně děcko nakonec toho ne zrovna nejlevnějšího jednorožce, kterého si před pár měsíci slzavým pohledem vyžebralo, vlastně nechce… Můžete ho sice z moci rodičovské přinutit, ale nebude z toho mít ve výsledku radost nikdo. A ty fotky nebudou stát za nic.

Zdálo by se, že dospělí karnevaly zas tak rádi nemají. Ale jen na první pohled. Vždyť jsou teď tak oblíbené třeba retro plesy. Co mě děsí je, že retro není jen první republika, ale třeba už i moje vlastní dětství. Masky ale nasazujeme i mimo zábavné akce. Některá zaměstnání občas masky přímo vyžadují. A tím nemyslím herce, u kterých je to princip profese. Ale například lékaři, zdravotní sestry, učitelé nebo sociální pracovníci. Ti, kteří pracují s lidmi, a jejich prací je pomáhat ostatním. Nejen že mají náročnou práci, ale ještě by k tomu neměli navenek ukázat vlastní trápení a skrýt ho za masku profesionality. Ať je jim jakkoliv, pacienti/děti/klienti by to neměli poznat.

Samozřejmě i oni jsou jen lidé (pravda, někdy o tom pochybuju, protože si říkám, že učitelské nervy nemůže normální člověk mít!), ale je potřeba neplést si nasazování masky s přetvařováním. To druhá strana hodně rychle pozná. A tak je výjimečně lepší se odhalit. Zažila jsem moment, kdy paní učitelce zemřel blízký v rodině a nemohla nejít do školy. Takže dětem vysvětlila, proč je dnes smutná a ve výsledku to byla zajímavá sbližující zkušenost pro obě strany.

Nejvíc mě překvapí, když se na mě někdo tváří nevlídně na místech, kde bych to nečekala. V kavárně, v restauraci. Občas člověk má pocit, že spíš obtěžuje, než že jde udělat kšeft. O to milejší pak je, když dostanete milé přivítání i vstřícný přístup (ano, jsem z těch, co občas kvůli rozlétanému programu nabíjí počítač nebo mobil v místních zásuvkách a jasně, asi bych si měla pořídit power banku). Ale nějakou naštvanost kvůli špatnému parkování nebo zrušené hodině jógy, by člověk schytat neměl. „Asi má nějaký trápení,“ hodnotí občas nemilé chování okolí moje děti. Příjemný člověk hned zlepší nálad. A dokazuje to fakt, že zrcadlení funguje. A výhoda: funguje to i obráceně!

Mějte co nejvíc důvodů se nemaskovaně usmívat!

Text a foto: Tereza Cimburková

www.terezacimburkova.cz