Až to skončí…

Až to skončí…

… protože ono to jednou skončí, snad nezapomeneme… začíná svůj krátký text na sociálních sítích Jiří Padevět, člověk, kterého si dlouho vážím pro jeho přehled a pevné, neohnuté názory. Dále ve svém textu jmenuje všechny klíčové profese pro tuto výjimečnou dobu, na které v časech pohody možná nadáváme, třeba že musíme dlouho sedět v čekárnách u lékařů nebo platit pokuty za špatné parkování. Zkrátka, že si teď více než jindy uvědomujeme, že jeden bez druhého nejsme schopni žít svůj každodenní život. Baví mě pozorovat jak se JÁ mění na MY.

Všeobecně se tvrdí, že společnost je rozdělená. Není. A není to jen tahle krize, co jí spojuje, jen teď je to více vidět. A právě v tomto smutném čase je i více vidět, kdo parazituje na mravenčí práci obyčejných lidí, tedy celé společnosti a přichází s předčasnými děkovačkami a opakovaným ujištěním, že jsme to jediné, na čem mu záleží a nabízí všeobjímající spásu v podobě hesel o ujištění, že on je tu pro nás. Člověk, který není nic jiného, než molekula té společnosti, jen o tom ještě neví.

Dávejme na sebe pozor a važme si toho, že někam patříme. Do společnosti. Dávejme stejný pozor na společnost. Ve volných chvílích pozorujme, kdo se chce stavět nad společnost. Určitě budeme, až to skončí, moudřejší a třeba budeme i jinak číst volební hesla pro čas budoucí. Už teď by mě zajímalo, jaký budou mít obsah. A poslední odstavec přenechám slovům Jiřího Padevěta.

…Třeba nám dojde že prodavačky, pošťáci, tramvajáci a autobusáci nejsou bezejmenný roboti. Třeba nám dojde, že bez popelářů bychom za měsíc kromě viru řešili ještě epidemii skvrnitého tyfu. Nezapomeneme, že spousta lidí je ochotných pomáhat, jak umí. Třeba nám dojde, co to je společnost.

Text a foto: Jiří Hokův