Mým přáním je, aby se lidé cítili s mými obrazy jako v přítomnosti dobrého člověka

Kladno 3.července 19:58

Vnímat obrazy svébytné kladenské malířky Magdaleny Rajnišové (65), je jako byste se nořili do esence starobylého světa biblických příběhů, krajin pouště i světla a tajemství nekonečna. Magdalenina křehká duše se otiskuje nejen do maleb, ale také soch a designových objektů a návrhů. „Osud mě zavál do dalekých krajů. Pobývala jsem v zemích různého ducha, mentality, podnebí, přírody…, ale můj počátek byl na Kladně. Formovaly mne i sestry Válovy, úžasné duše. Naučily mě, že obraz nejdříve musíte dlouho nosit a utvářet uvnitř sebe, než vytryskne na plátno,“ prozradila v niterním rozhovoru kladenská rodačka.

Mým přáním je, aby se lidé cítili s mými obrazy jako v přítomnosti dobrého člověka

Vaše poslední malby z výstavy s názvem Dimenze skrytosti vyprávějí o nitru člověka i tajemstvích stvoření celého univerza. Jít pod povrch věcí je podstatou vaší tvorby?

Každý člověk je ovlivňován světem, který ho obklopuje, událostmi, které prožil, a já jsem obešla celý svět, abych se vrátila do Kladna. Každé místo, kde jsem žila, má nejen svůj vizuál, tedy to, jaká architektura se tam staví, jaké mají zvyky, jaké oblečení nosí nebo jaké jídlo se tam vaří, ale také má svůj duchovní náboj, vnitřní hloubku. Ponořit se pod tu hladinu je právě můj největší zájem, způsob mého tvoření. I když jsem malovala banální zátiší vázy s květinou, snažila jsem se zachytit duchovní svět rostlin. Malování má pro mne kouzlo v tom, že člověk může prostřednictvím materiálního světa, tedy barev, štětců, plátna a tak dále, uchopit neuchopitelné věci. Na mých obrazech vidíte i poušť, která pro mne znamenala silné zážitky. Na poušti jsem jako doma, jako u pramene, nevím, jak to popsat.

Když ji maluji, není to ale její pouhá realistická podoba, já do obrazu přenáším její niternost, ducha. Jestliže jsou vaše obrazy otiskem výboje vašeho osobitého nitra, mohou je „pochopit“ návštěvníci?

Dlouho jsem nechtěla vykládat své obrazy, protože bych si přála, aby lidem dávaly pocit nekonečnosti, jiné dimenze či všehomíra, čemuž slovy můžete zamezit. Nechci apriori tvořit duchovní obrazy, mým přáním ale je, aby se lidé cítili s mými obrazy jako v přítomnosti dobrého člověka.

Na vašich obrazech jsou hebrejská písmena. Znamená to, že váš vnitřní svět je jimi také zaplněn?

Ve třinácti čtrnácti letech se mi do ruky dostala kniha Židovka z Toleda. Na papírovém přebalu byla vyobrazena dvě hebrejská písmena Šin a Mem. Dohromady znamenají B-ží jméno. Když jsem ta písmena uviděla, zaplavil mě pocit blaha a bezpečí, byl to můj první ryze duchovní, mystický zážitek. Pomalu jsem se začala hebrejskými písmeny zaobírat, až jsem se v pětatřiceti letech začala hebrejštinu skutečně učit a pohltilo mě to. Hebrejská písmena na mých obrazech jsou právoplatným a rovnocenným elementem vedle barvy a formy. Mimo to, že sdělují obsah děje na obraze, v mystickém významu mají v sobě ukrytu duchovní sílu stvoření… tajemství a duši…

Jak může křehká duše, jakou máte vy, ale nejen vy, v dnešní společnosti přežít?

Někdy mi připadá, že jsem z jiného světa, mimoň (úsměv), ale přežití není zase tak těžké. Nelze jinak než se napojit na všehomíra, upnout se k prameni všeho a obklopit se přírodou, zvířaty a dobrými lidmi. To je ale platné za každé doby.

Máte tvůrčí schopnosti v genech?

Přímo výtvarné umění ne, či o tom nevím, ale moji předci byli řemeslníci a já si myslím, že práce ševce, krejčího, kováře a dalších řemesel bývala tvůrčím procesem. Moje maminka třeba vytvářela nádherné šaty.

Kdo vás tedy přivedl k výtvarnému umění?

Chodila jsem s bratrem do ‚lidušky‘, kde je dnes zdravotní škola. Výtvarné oddělení bylo umístěné v dřevěných pavilonech a nás vyučoval malíř, pan Hruška. Byl to úžasný svobodný mládenec, dával nám naprostý pocit tvůrčí svobody. On byl první, kdo mě formoval, a ten pocit tvůrčí svobody si vybavuji dodnes. Tu holčičku, kterou jsem byla, stále vidím a možná jsem jí zůstala.

Na gymnáziu jste se ale hodně věnovala hudbě… Hrála jsem na klavír a zpívala. Chtěla jsem se tomu i dále věnovat, ale pak přišlo mé extempore s Chartou 77 a já jsem dalších šest let nemohla jít studovat a musela vykonávat manuální a pomocné práce. Ze všeho, co se v tom těžkém období dělo, jsem byla psychicky zdeptaná a vzpomněla jsem si na ten pocit štěstí z dětství. Tenkrát jsem žila v Praze a našla jsem si na Žižkově v lidové škole večerní kurzy malby pro dospělé, aniž bych věděla, že právě sem chodí lidé, kteří se za komunistů chtěli dostat na Akademii výtvarných umění či UMPRUM (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze – pozn. red.). Osud vás někdy zavede...

Tam jsem se setkala s druhým malířem, který na mě velice zapůsobil, Vratislavem Plačkem. Byl to bytostný umělec, neznámý malíř a sochař. To on mě pobídl, abych si podala přihlášku. A zase osud, přijímačky na akademii jsem dělala v ateliéru profesora Arnošta Paderlíka, který byl sice komunista, ale také byl velký umělec a šarmantní pán. Díky němu jsem se na školu dostala. Dělalo se tam samozřejmě době poplatné umění, ale jeho ateliér platil za rebelský. Měla jsem štěstí nejen na moudrého, vzdělaného profesora, který nám dával velký umělecký prostor, ale i na spolužáky, kteří jsou dnes velice etablovanými výtvarníky.

Hodně vás také ovlivnily osobité kladenské výtvarnice, sestry Válovy?

Na akademii student ještě nemohl vystavovat, když je ale člověk mladý, rád dělá zakázané věci a my jsme chtěli naše mimoškolní umění sdílet, porovnávat ho, diskutovat o něm, setkávat se. A tak se zrodily takzvané Konfrontace, něco jako zakázané výstavy. Velice silné, družné události, které občas ukončila policie. A jedna z nich se konala v roce 1985 i v mém domě a na zahradě na Kladně. Měli jsme štěstí, že se zrovna na Strahově konala Spartakiáda a i v okolí Prahy bydlela spousta mladých lidí, takže si policie nevšimla, že náš dům během asi čtrnácti dní navštívily stovky lidí. A mezi návštěvníky byly i sestry Válovy, tak jsme se poznaly. Vzniklo mezi námi velice hluboké přátelství.

Byly to bytosti z jiného světa. Ony mě naučily, co je to být skutečně malířkou. Že člověk musí obrazy prožít, že se nemalují takříkajíc na kila. Někdy dva tři měsíce nemalovaly, ale nosily ty obrazy v sobě. Říkaly, že to musí vydolovat. I já se po jejich vzoru snažím ze sebe na plátno vydolovat to, co bylo ve mně do té doby hluboko ukryté, a tak se o to podělit s lidmi. Proměna ducha v oduševnělou hmotu... (smích)

Během života jste hodně cestovala a dlouhodobě žila v zahraničí, ve Švýcarsku, Francii, Irsku, Novém Mexiku, Itálii, Řecku, Sinaji, Izraeli i Indii. Neměla jste strach cestovat?

Cestovat jsem se samozřejmě bála, vždycky se bojím, když je něco neznámého, ale zároveň se mi líbí, že to mám překonat. Člověk se přepne do jiného módu, musí otevřít smysly a oprostit se od falešných civilizačních návyků. Je svobodný a začne poslouchat základní instinkty. Je to, jako když dostanete nový životní náboj.

To jste zažila i na poušti v Negevu v Izraeli?

Jednou jsem neměla z pouště odvoz, tak jsem se rozhodla jít pouští s dvěma velkými taškami osmnáct kilometrů pěšky. Měla jsem s sebou čtyři litry vody, ale nestačily. Když došla voda… a to pouštní světlo… Otevřely se mi smysly, instinkt, lidská síla a ocitla jsem se v úplně jiném světě. A když už jsem si myslela, že to nepřežiju, uslyšela jsem vodu. Našla jsem pramínek pod kamenem. Říká se, že na poušti není život, ale on tam je, jen je skrytý. A zase jsme u dimenze skrytosti.

Vy jste se v Izraeli dostala i na archeologické vykopávky, jak?

Impulzem mi byla opět kniha, kterou jsem před svou čtyřicítkou našla v antikvariátu. Byla ze šedesátých let o vykopávkách na starověké pevnosti Masada na okraji Judské pouště. Na jejím konci byla otištěná přihláška dobrovolníků na vykopávky od Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Řekla jsem si, proč ne, třeba i po tolika letech stále dobrovolníky na nějaké vykopávky v Izraeli potřebují a já se hebrejsky učila už pět let. Napsala jsem několika univerzitám a z této Hebrejské univerzity se mi opravdu ozvali. Byla jsem ve známé lokalitě Tel Hazor v Horní Galileji. Při vykopávkách se člověk noří do minulosti a pocítíte tu historii vlastním tělem i duší. Vše se nedá slovy vyprávět. (úsměv)

V Taosu v Novém Mexiku jste se také dostala k divadlu, respektive k jevištnímu designu pro rockový muzikál Hair. Ve Švýcarsku jste vytvářela scénu a kostýmy pro Theater 58 Curych a v Čechách jste spolupracovala s divadlem bratří Formanů. Je to tvůrčí cesta, po které ještě někdy půjdete?

Uvidíme, mám moc ráda týmovou práci, zvláště u malého divadla, ale muselo by to souznět se mnou, jak lidsky, tak tematicky. Teď mě třeba čeká návrh zahrady Kina Sokol v Kladně, na což se moc těším. Ostatně, na výzdobě vnitřního prostoru Kina Sokol pracuji postupně již několik let. Najdete tu několik mých nástěnných obrazů a právě teď maluji starou promítačku do jednoho z dalších výklenků. Spolupracuji i s kladenským kulturně-společenským centrem Pod Třešní.

Jaké máte další umělecké plány?

Nosím v sobě už několik dalších obrazů a konečně si musím zřídit funkční webovou a instagramovou stránku. Je to výzva. Nemám to ráda, ale pravdou zůstává, že když dnes nejste online, jakoby vůbec neexistujete. (smích)